Curriculum vitae
Petr JEDLIČKA, akademický sochař
nar. 31.1. 1953 v Brně
adresa: Sekorova 11, Troubsko, 664 41
e-mail : p.jedlicka@razdva.cz, p.jedli@seznam.cz
Studia
Střední umělecko-průmyslová škola, Brno
Akademie výtvarných umění, Sofia, Bulharsko
Účast na výstavách
Brno, Praha, Olomouc, Velké Meziříčí, Altenburg, Poznaň, Gabrovo, Prešov, Barcelona, St. Polten, Budapest, Vyškov, Oswiencim, Bratislava, Montreal, Quebec, Český Krumlov, Tokoname /Japonsko/, Soul /Korea/
Samostatné výstavy
Brno, Adamov, Znojmo, Duchcov, Karlovy Vary, Wien, Spišská Nová Ves, Horný Smokovec, Sofia, Banská Bystrica, Praha, České Budějovice, Blansko, Gabrovo, Nová Zagora, Varna, Dobrič, Loveč, Plovdiv, Sofia, Vidin, Blagoevgrad, Pleven /Bulharsko/.
Účast na výtvarných sympoziích
Bulharsko, Polsko, Španělsko, Izrael, Kanada, Japonsko, Norsko, Korea
Realizace do architektury např.:
- nemocnice Bohunice,
- nákupní středisko Hrotovice,
- Boby Centrum Brno,
- mateřská škola Rýmařov,
- zdravotní středisko Mníšek pod Brdy,
- smuteční síň Pacov,
- škola Velké Meziříčí,
- kulturní dům Božice,
- restaurace Moravské Budějovice,
- kulturní dům Popovice,
- Investiční a poštovní banka Brno,
- Grinbergovo nákupní centrum Beer - Sheva, Izrael,
- plastika pro firmu Ytong, Hrušovany u Brna,
- plastika pro firmu D.S. leasing Brno
Ceny
Generace 76, Ostrava
Mladí brněnští výtvarníci, Brno
Festival humoru a satiry, Gabrovo, Bulharsko
Interplays, Bratislava
Stipendia
nadace Pollock - Krasner, New York
O Petru Jedličkovi
Přesto, že je Petr Jedlička původním školením sochař, jeho tvorba od druhé poloviny sedmdesátých let minulého století osciluje mezi plastikou a malbou, a už řadu let autor sám považuje malířský projev za svou nejautentičtější realizaci. Petr Jedlička je figuralista. V celé jeho sochařské i malířské tvorbě dominuje člověk, který se mu stal nevyčerpatelným tématem, ke kterému se znovu a znovu vrací. Již nejstarší autorovy práce vykazovaly spontánnost jeho talentu a monumentální cítění forem, což dodnes charakterizuje jeho práci s hmotou i s barvou. Ve své počáteční tvorbě, kterou se prezentoval na řadě kolektivních výstav, navázal Petr Jedlička jako jeden z mála mladých autorů na podněty nové figurace a osobitým způsobem figurální téma interpretoval. Díky svému temperamentu souzněl s nově aktualizovanými neoexpresivními tendencemi osmdesátých let, aniž musel zásadně měnit své dosavadní výtvarné prostředky. Inklinace k expresivní tvarové a barevné nadsázce, již dříve přítomné v jeho obrazech, mu umožnila ještě naléhavěji se vyjadřovat k dobovým problémům. Osobitým způsobem reagoval na vyostřený pocit odcizení a všeobecně pociťovanou krizi lidských hodnot. Z postav a dvojic figur převážně velkoformátových obrazů tohoto období čiší tragická osamělost, dramatická setkání a konfliktní střety vyjadřují absurditu a frustraci doby.
V devadesátých letech se Jedličkova tvorba obohatila o řadu nových námětů. Vznikly obrazy i plastiky pohádkových bytostí, klaunů a šašků, jakási personifikace bizarního labyrintu světa. Námětový okruh se rozšířil o témata z rodinného prostředí, objevily se i osobitě pojaté obrazy inspirované dramatickým zážitkem pašijových scén.
Od konce minulého století se v Jedličkově malbě stále častěji objevují ženské akty a velké, maskovité tváře, zaplňující nebo i přesahující obrazovou plochu. Jsou malovány energickými tahy štětce či špachtle, často nesou stopy prstů a dlaní, jimiž byla čistá barevná hmota hnětena. Jejich agresivní barevnost a chaotický neurčitost se stávají prostředkem malířovy výpovědi o situaci lidského jedince.
Po roce 2000 dochází v Jedličkově malbě k určitým změnám. Ohlašují se volbou menších či dokonce miniaturních formátů, především pak příklonem k určité barevné střízlivosti, která je patrná už koncem devadesátých let, tehdy zřejmě pod vlivem malířova pobytu v Norsku. Vznikají obrazy, které se podstatně liší od dráždivě útočné exprese maleb předchozích dvou desetiletí. Tyto barevně tlumenější malby ženských aktů se vyznačují monochromními plochami figur i pozadí. K jejich vzniku využíval malíř s oblibou časopiseckých fotografií, pomocí jejichž parafrází ironizoval banalitu a sentimentalitu reklamní a módní fotografie a dobový kult krásy. Názorový posun, charakterizovaný zklidněním zjitřených niterných vizí a odklonem od expresivity neměl, jak dokládají dnes vystavené Jedličkovy nejnovější práce, delšího trvání a nestal se další vývojovou fází v malířově tvorbě.Jedlička si v rozsáhlém cyklu těchto maleb ověřil jiné, neméně účinné prostředky malířského vyjádření, jimiž vypovídal o svém vztahu ke světu, především pak k ženě, jejíž erotičnost někdy více, jindy méně zdůrazňoval. Zdá se, že se malíř těmito obrazy rozloučil se svým ústředním motivem – ženským aktem,a obrátil pozornost k postavám starců a stařen, ztvárněným se sžíravou ironií, kterou si v minulosti často neodpustil ani u nahých ženských figur a lidských tváří. Do Jedličkova zorného pole se nyní stále častěji dostávají postavy o několik generací starší, k nimž se autor, jak sám s humorem poznamenává, svým věkem pomalu, ale jistě blíží. Zachycuje je v groteskně pitvorných situacích, v pózách překypujících křečovitými pohyby a komickými gesty, které ještě umocňuje drsně výrazný rukopis a agresivní barevnost, k níž se malíř po dvouletém zklidnění s ještě větší intenzitou vrátil. Své nové obrazy maluje na velká plátna rozprostřená na podlaze, s čímž souvisí i způsob nanášení barvy a nová komposiční řešení. Obrazovou plochu už nezaplňuje jen jednou či dvěma velkými figurami, ale řadu spontánních nápadů vrhá na plátno ze všech čtyřech stran, aniž hledí na měřítko figur, které nejsou omezovány hranicí formátu. Malba je mnohdy poznamenána náhodnými zásahy, otiskem plechovky s barvou či kolen malíře. Možnost číst obraz ze všech stran umožňuje libovolnou instalaci plátna, následně napnutého na rám.
Stejným způsobem maluje Petr Jedlička také na dlouhé pásy pláten, na jejichž ploše se střídá řada navzájem nesouvisejících figurálních motivů, které někdy rozřezává, aniž respektuje jejich logiku a tím vznikají zcela nové, nečekané souvislosti. Jindy malíř vybízí diváka k procházce očima po rozvinuté ploše takového pásu.
Jedličkova nejnovější malířská tvorba je dalším pokračování autorovy snahy vyslovit se figurativními prostředky o lidské situaci ve světě nejistot a úzkostí. Jeho obrazy jsou zrcadlem nastaveným době, jejíž hodnotová kritéria se v ní odrážejí.
Jiřina Hockeová
PETR JEDLIČKA - 2022
Výstava v Art gallery Brno, 2022
Vyvážená a kontinuální malířská tvorba Petra Jedličky nás utvrzuje v tom, že nová figurace není mrtvá a nabízí nekonečné množství podnětů a materiálů zasluhujících si zpracování. Vytříbený malířský rukopis a společné téma, které autor drží už od roku 2007, jemně graduje v průběhu let. Zaměříme se na práce nejnovější z let 2019 až 2021, jež však nejsou bilancující, ale jen pomyslnou zastávkou na trati. Vystoupíme a podíváme se společně na práce z posledních let.
Kde jsme skončili? Kde jsme byli na výletě minule? Jedličkovy velkoformátové energické figurální práce se prolínaly s figurální kresbou, podmíněnou jeho stáží na Akademii výtvarných umění v Sofii v Bulharsku a jeho pedagogickým působením na Vyšší odborné škole restaurátorské v Brně. Dále jsme již viděli satirické portréty š k l e b á k ů v nadživotní velikosti, tvořené změtí kroucených linií v duchu neoexpresionistů. Oba leitmotivy zůstávají, vyvíjí se však jejich forma a také ideové pozadí se posunuje.
Kdo zná Petra Jedličku osobně, ví, že se jedná o člověka rychlého a energického. Kdo ho nezná, je mu to jasné při pohledu na jeho díla. Entuziasmus a energie z nich čiší. Rozměrnost děl, záměr i podklad malby působí, že autor volí často práci na zemi a následnou vertikalizací ještě za mokra způsobí stečení barvy. Tuto hru s náhodou u mnoha obrazů umocňuje i fakt, že Jedlička maluje na role plátna či papíru figury a dále se rozhoduje, zda je oddělí nebo zůstanou u sebe.
Tvoří figury a pak teprve vytváří kompozici, s klidem spojí dva původně izolované obrazy do jednoho celku v nové kompozici, jež není vymezena záměrem autora, který by si ji komponoval v prvotním rozvržení díla, ale trochu náhodou. Vznikají pak obrazy, kdy jedna figura je zobrazena tradičně a druhá, jako u George Baselitze, hlavou dolů. U Jedličky to není kalkul, spíše jemný humor svědčící o lehkosti jeho procesu tvorby. Velmi osvěžujícím dojmem v těchto nových pracích působí vrstvení. Při zkoumavějším pohledu najdeme sololitové desky s natištěným motivem, který autor nepřekrývá celý, ale přizná ho. Mnohavrstevnatost a práce v delším časovém úseku malbám dodává přidanou hodnotu. Kombinovanou techniku plnou tmelu doplňuje nově i sprejování. Vidět to můžeme u hlav z let 2019/2020, některé mají doplněné brýle - symbol stáří. Ze š k l e b á k ů se stávají staříci. Tato neagresivní nadsázka ukazuje autorův posun směrem k seniorskému věku a svědčí o jeho nadhledu. Jde o velmi vyzrálé malby, kde se tváře s odvážně vykrouženými ústy noří ze změti linií a podobně pojatého pozadí.
Jiné pojetí deformace můžeme vidět na nových malbách celých lidských postav, které jsou znetvořené, handicapované, necelistvé. Objevují se spontánně během tvůrčího procesu a dávají nám tušit sociální cítění autora. Nejedná se o tvarovou deformaci ve smyslu uměleckém či záměrném, naopak tam vyvstává sama a autorovi přijde na mysl bezprostředně při tvorbě. Vzbuzuje tato deformace pozornost, přemýšlení, otázky? Můžeme tušit hluboký zájem autora prozkoumat všechny možné lidské bytosti: mladé, krásné, staré, znetvořené a jejich kombinace. Něco mi říká, že z této zastávky povedou koleje dál.
Ještě jednu linii Jedličkovy tvorby bych ráda zmínila: vývoj prodělalo pojetí prostoru. Dříve byl prostor v obrazech upozaděný, vyskytovaly se pouze rychlé vertikály a horizontály překryté barvou. Nově tu malíř vpravuje postavu do prostoru. Tímto myšlenkovým prostorem je většinou roh místnosti, maximálně doplněný o kulisu figurativní malby, např. praktikábl. /Odkazují na školní kresby figury, které se věnoval v předcházejících letech, kdy ve svém projektu „Zpátky do školy“ se opakovaně vžíval do role studenta a nechal na sebe působit tradiční výukové metody akademické figurální kresby/. To vše zpracovává nebarevně, kresebně. Tato hladká chladná malba nebo realistická kresba
například židle umocňuje náš dojem z expresivní, volné, mnohobarevné postavy. Obrazy na pomezí malby a kresby jsou zastoupené v díle tohoto autora od nepaměti, ale konkrétní prostor okolo postavy tu vidíme nově. Postupně si získává čím dál větší pozornost tvůrce.
Všechno, co tu popisuji, ale nejsou progresivní novinky a inovace, je to plynulý vývoj tvorby na základě Jedličkovy pilné práce. Vidíme tu zpracování podnětů malby české grotesky aktualizované pro 21. století. Po letech plných umění reflektujícího okolní svět, přichází doba, kdy se více autorů opět vrací k figuře jako člověku a k subjektivnímu umění. A Petr Jedlička už tam je.
Mgr. et Mgr. Romana Šimurdová
Brno, leden 2022
PETR JEDLIČKA – OZVĚNY ČASU
výstava v ARS galerii, Brno 2017
Petr Jedlička (1953) patří k výtvarníkům, jejichž jméno je dnes už v Brně velmi dobře známo. Představil zde svoji tvorbu na dvou desítkách samostatných výstav – mnozí z přítomných si pamatují retrospektivní přehlídku Jedličkovy tvorby v Muzeu města Brna na Špilberku – to bylo v roce 2013. V Galerii ARS je hostem už potřetí, avšak současná výstava se od všech předešlých v mnohém odlišuje. Jedná se o výběr obrazů, kreseb a plastik z let 2016 a 2017, o díla vzniklá zčásti na domácí půdě, zčásti v Bulharsku, s jehož výtvarným prostředím je autor velmi dobře obeznámen, ba možno říci přímo osudově propojen. V letech 1973 až 1978 studoval na Akademii výtvarných umění v Sofii a následně se do Bulharska pravidelně vracel – jeho tvorba zde byla velmi kladně přijímána, realizoval četné výstavy a stal se, mimo jiné, nositelem ceny Ministerstva kultury na Festivalu humoru a satiry v Gabrovu (1989).
Chceme-li však blíže osvětlit kořeny současné Jedličkovy výstavy v Galerii ARS, je nutné zmínit autorovu pedagogickou činnost, které se věnuje od roku 1996 – nejdříve na FaVU v Brně a od roku 1998 až doposud na Vyšší odborné škole restaurátorské v Brně. Právě výtvarníkovo dlouholeté soužití s mladými adepty umění ho přimělo k úvaze vrátit se sám do dob minulých a v praxi si ověřit, zda požadavky, které klade na studenty, jsou i pro něj ještě aktuální a zda mohou přispět k oživení a obohacení jeho současné tvorby. Tak se zrodila výstava nazvaná Ozvěny času, výstava zčásti postavená na tom, co jsme si zvykli u Petra Jedličky vídat – na jeho živelně působivé, barevně nespoutané malířské expresi, ale na straně druhé na něčem zcela novém, na pomyslném návratu o desítky let zpět, kdy se mu kresba na akademii v Sofii stala každodenním drilem. Spolu s tamními studenty se při nedávném pobytu v Bulharsku doslova převtělil za jednoho z nich a kreslil a kreslil. Na svá bedra tak vložil to, co požaduje od svých posluchačů – včetně rizik s tím spojených.
Výsledek tohoto, do jisté míry experimentu, nám Petr Jedlička předkládá na právě zahajované výstavě. V obrazech větších formátů se vedle sebe ocitají expresívní, barevně výrazné figury či portréty, vedle střídmé, konstruktivní, monochromní figurální kresby. Právě v ní je nastíněn základ celého dalšího umělcova díla. Přesvědčený figuralista z lidské postavy vyšel a nikdy ho nepřestala zajímat. Ač jeho malba působí velmi živelně a její východiska lze zčásti nalézat v odkazu avantgardní skupiny CoBrA, přesto jsou Jedličkovy
obrazy nezaměnitelné. Za zdánlivou živelností a barevnou hýřivostí se skrývá promyšlený přístup a mnohaletá zkušenost: vše má svoje místo a vše je na svém místě. Malba a kresba se prolínají, vzájemně se vyvažují, jedno podněcuje druhé. Práce štětcem, kdy je často kladena jedna vrstva přes druhou, kde je spektrum barev až neskutečně široké, se najednou tváří v tvář monumentální kresbě lidské figury stává klidnější až pokornou. Je to dialog, který se odehrává doslova před našima očima.
Inspirací vystavených děl se stalo jak prostředí domácí, tak i zmíněného Bulharska, v širším smyslu slova Balkánu. Rumunský bača či figury a portréty starých žen nalezly své předlohy na evropském jihu. Samostatné kresebné studie vznikaly jak v Bulharsku, tak i v Brně. Vždy v ateliérech kresby. V malbách autor často využívá mixu technik: zčásti tempera, akryl, olej, někdy plátno, jindy papír, nalepený na sololit. Nic není výsledkem pouhé fantazie, vše vychází z autentických prožitků: Vzpomínka, Loutkové divadlo, Tajemné dveře či Noční linka. Zážitek všedního dne odráží Mladý plavec, trochu bláznivý svět postpubertálních dívek nalezneme v Dívčí válce, Reality show či ve Flirtu.
Výstava je doplněna několika umělcovými sochařskými studiemi, jejichž účel je stejný, jako u ateliérových kreseb: navozují pocit díla ve stádiu vzniku. Jsou rozpracované, popraskané, odložené někde v koutě ateliéru. Jako by je některý ze studentů právě ponechal jejich osudu. Nicméně, jsou opravdu nedokončené?
Při bližším pohledu na tvorbu Petra Jedličky nepřehlédneme prvky satirického až jízlivého humoru - s jistou dávkou humorné nadsázky přistupuje i k věcem vážným, k samotné podstatě lidského bytí. Neboť i satirický pohled na svět nás může vést k zamyšlení nad tím, co bylo, co je a co nelze zopakovat.
Výstavu Ozvěny času považuji za jistý druh osobní odvahy umělce, který se na vrcholu své tvorby odhodlal vrátit k dávno minulým kořenům, k výměně rolí studenta a učitele. Chtěl sám sebe přesvědčit o tom, zda cesta vpřed neznamená někdy ztrátu toho, co máme za sebou. V případě Petra Jedličky se tomu tak rozhodně nestalo. Představuje se zde jako umělec s jasně stanovenými prioritami, ale zároveň jako pedagog, který ke své práci přistupuje s velkou zodpovědností a láskou.
Marie Dohnalová